Na sopku Kawah Ijen jsme se vydali v pět hodin ráno. Svézt nás tam měl pán, kterého jsme si osobně nasmlouvali. Přijel na čas a cestou jsme se ještě zastavili v supermarketu pro nějakou svačinu na cestu. Čekala nás asi hodinová cesta pralesem po silnici s dost proměnlivou kvalitou. Jak jsme postupně stoupali, cestou jsme viděli na několika místech pěstování kávy. Navštívili jsme také jednu krásnou zahradu s bungalovy, kde jsme se trochu provětrali a odpočinuli si od kodrcání.

14021893297_7c90a7a45b_z 14021821088_25fe91049d_z

Sopka Kawah Ijen

Sopka Ijen má 2 700 metrů a uvnitř ní je nádherné jezero. Místo je hojně navštěvované turisty, nic ale neplatíte. V noci totiž nad jezerem modře světélkují výpary síry, takže se sem chodí i na noční výstupy. Vylézt na sopku není nic extra složitého, když překonáte první dva kilometry opravdu strmého stoupání, čeká vás k úžasnému výhledu a cíli téměř kilometr zatáček bez stoupání. My se vydali ale ještě dál, hlouběji do vulkánu. 1 km z kopce dolů až k jezeru, kde vyvěrá síra a kam ji místní muži chodí těžit.

Těžba síry v žabkách

Už dole si všimnete mužů, kteří nosí na zádech obrovské kusy síry. Drobní muži kráčejí v žabkách 3 km do nitra sopky a potom znovu 3 km zpět, aby dole prodali 70 kg síry. Je to pro ně zajímavá obživa a dělá to tu velké množství mužů, často jsou z Banyuwangi.

14021838040_e6f83823b2_z

Patrik zkoušel naložené koše se sírou zvednout a ač má dost síly, nepodařilo se mu to. Je vážně neuvěřitelné, co muži na Kawah Ijen snesou a dokážou. Cesty k sopce jsou nejdřív blátivé, klouzavé a k nitru sopky pro změnu jdete v hustém kouři, po kamenné stezce. Takže špatně vidíte a když se díváte, štípou vás oči a jindy se kouřem dávíte. Ne všichni nosí náhubek.

Cestou jsme potkali spoustu nosičů a často jim rozdávali cigára a sušenky, které je velmi potěšili a udělali jim den o dost hezčí.

Z vrcholu do kouřícího nitra sopky

Po mnoha zatáčkách a krásných panoramatech jsme se dostali ke kráteru. Výhled byl nádherný. Mezi oblaky síry prosvítalo azurově modré jezero. Posadili jsme se a pozorovali ho. Ale jen chvilku, protože v plánu jsme měli pokračovat dolů k jezeru. Tam, kam nikdo jiný než nosiči, nechodí. Cesta není příliš příjemná, je kamenitá, do očí štípe síra. Ale čím víc jsme se k jezeru blížili, tím zvláštnější atmosféru jsme cítili. Chvílemi jsme neviděli opravdu nic, než kouř.

14208429845_9062568e8a_z

Dole jsme se dostali u jezera k místu, kde síra vytéká na povrch. Když je úplně čerstvá, má pomerančově oranžovou barvu, postupným chladnutím žloutne. Všichni tu prodávají upomínkové předměty vyrobené ze síry. Želvičky, sluníčka a jiné sošky. Ty naše jsou přímo z dílny „pána kráteru“, kterého jsme potkali tam dole u jezera.  Ptala jsem se, jestli se dá koupat v jezeře. Jezero je hodně teplé a určitě sežere všechno živé, co do něj omylem upadne.

14185231936_3ab88eb04e_z

Dole jsme si chvilku odpočinuli, koupili pár sírových sluníček, rozdali sušenky a vydali se zpátky ve chvíli, kdy to zrovna méně čoudilo. Asi v půlce nás kouř znovu dohnal a my se už moc těšili, až se budeme moci nadechnout čistého vzduchu. Nahoře jsem udělala poslední fotky jezera bez kouře a potom šup zpátky dolů.

Cesta dolů není o moc lehčí, než ta nahoru. Musíte dávat pozor, obzlášť pokud je vlkho. Strmé kopce jsou pokryté půdou, která může místy připomínat lehké bláto a klouže. Na parkovišti nás čekal náš řidič. Dostali jsme se zpět do Banyuwangi a jediné, co jsem potřebovala, byl pořádný oběd. Měla jsem super nohu ze slepice s rýží, zeleninou a tradiční chilli pastou. K tomu trocha tofu a sušené rybičky. Jedli jsme rukama, tomuhle způsobu rádi přivyknete, najednou vám jídlo chutná ještě víc.

Slepice k obědu

A na závěr mikro video z výletu :)

Nelehký návrat na Bali

Čekala nás ještě dlouhá cesta zpět. Byli asi 3 hodiny odpoledne, když jsme dojedli oběd a odjeli do přístavu. Loď nás hodila na Bali a tam začalo pravé dobrodružství. Zatímco na Jávě se všude kdykoliv svezete potulnými „taxikáři“, na Bali to takhle nefunguje. A my zjistili, že poslední autobus směr východní pobřeží už ujel ve čtyři. Takže jsme se vydali k silnici, kde jsme doufali, že stopnem nějaké auto. Jenže na Bali po čtvrté hodině odpolední už vážně skoro nikdo nejezdí a v osm večer už ani na ulici obvykle nikoho nepotkáte. Podařilo se nám odchytit mikrobusík a začali jsme smlouvat, za kolik nás sveze. Protože už přece takhle pozdě nejezdí. Už jsme byli dohodnutí, když tu náhle se objevil další týpek a šel se pohádat s tím naším řidičem, asi  že mu snad bere kšeft. Hádali se tak dlouho, až jsme šli zpět stopovat. Vážně to vypadalo, že tam snad uvíznem. Ale já pevně věřila, že to nějak dopadne. A taky jo.

Nabral nás náklaďák, hodil nás do dalšího většího města na cestě. Vepředu jsem seděla já, Patrik si vlezl na korbu. Jakmile jsme se rozjeli, nejen že jsem viděla podlahou silnici, ale taky jsem zjistila, že šlapu po obří mačetě :) Chlapi to mají asi na kokosy. K tomu jsme po chvíli uviděli, že nás pronásleduje onen nasupený řidič, kterému jsme dali košem. Dohonil náš náklaďák, stopnul ho a hodně se na našeho šoféra rozčiloval. Ujeli jsme mu. Chlapi nás vyhodili ve městě, když už se smrákalo. Asi po půl hodině stopování nás nabral mladý řidič nového náklaďáku, kterému jsme nabídli dost peněz na to, aby nás dovezl až do Kubu, což pro něj byla trošku zajížďka. Bylo to dobré, pokecali jsme cestou, co jeho angličtina dovolila. Do resortu jsme se vrátili úspěšně před půlnocí.